Česká Bardotka Jana Brejchová slaví narozeniny

Uhrančivé oči a notná dávka půvabu společně s hereckým talentem stačily Janě Brejchové, narozené 20. ledna 1940, k tomu, aby dobyla filmový svět.

"Jana Brejchová je naší jedinou skutečnou filmovou hvězdou," říkal o ní už Jan Werich. Před filmovou kamerou stanula už ve 13 letech a rychle se stala jednou z nejobsazovanějších hereček, vyhledávali ji režiséři filmoví a později i divadelní. Hvězdnou auru si "česká Bardotka" udržela po celou svou kariéru.

Nejlepší hereckou školou jí byl sám život, tvrdila často. Od vstupu do filmového světa točila jeden film za druhým. Dnes jich má na svém kontě téměř stovku, včetně zahraničních. K těm nejlepším patří Vlčí jáma, Vyšší princip, Každý den odvahu, Mladý muž a bílá velryba, Zánik samoty Berhof či poslední Kráska v nesnázích, jenž jí přinesl prestižního Českého lva za nejlepší herecký výkon.

Narodila se v Praze jako druhá nejstarší z osmi dětí. Její otec rozvážel mléko, matka byla v domácnosti. Ve třinácti ji objevil režisér Ladislav Helge, když hledal dívku do filmu Olověný chléb. "Vybral si mě, asi že jsem byla fotogenická. Krásná ne, ale fotogenická. O talentu řeč být nemohla," vzpomínala později.

Po debutu šla Brejchová dělat písařku do Laktosu, nakonec se ale ukázalo, že u filmu bude platnější. Půvabná blondýna s velikýma tmavýma očima se stala jednou z nejzářivějších hvězd filmu a od začátku pracovala s velkými osobnostmi z řad herců i režisérů. Velký vliv měl na ni třeba Evald Schorm, Zdeněk Podskalský v ní zase objevil komediální talent. "Mám zkušenost, že čím větší herec, tím je skromnější a slušnější," vzpomínala Brejchová na počátky své dráhy.

Už v 60. letech z ní média udělala sexsymbol, Brejchová se ale dokázala přehrát do charakterních úloh, a nesplnila se jí tak obava, že skončí jako "stárnoucí diblík". Práce měla vždycky hodně, nebylo výjimkou, že dokončila v jednom roce i čtyři filmy, některé natáčela zároveň. Hrála ve Vlčí jámě (1957), Vyšším principu (1960), muzikálech Kdyby tisíc klarinetů (1964) a Noc na Karlštejně (1973) i v řadě komedií 60. a 70. let, například Hodíme se k sobě, miláčku...? (1974).

Řadu úloh měla v televizi, byla třeba královnou v pohádkové sérii o princezně Arabele. Z jejích vážnějších snímků v pozdější době vynikají Citlivá místa z roku 1978 o vztahu mezi matkou a dcerou, kde si zahrála s vlastní dcerou Terezou, či drama Skalpel, prosím (1985) podle knihy Valji Stýblové s Miroslavem Macháčkem v hlavní roli.

Obletována slavnými muži

Od poloviny 90. let ale Brejchová dávala stále větší přednost divadlu a její role před kamerou se dají spočítat na prstech: "Divadlo mě pohltilo, je svobodnější, můžu si vybrat, co chci hrát. Můžu oslovit režiséra, herce... Ve filmu dostanete scénář a buď ho vezmete, nebo ne," uvedla k tomu. Na jevišti si navíc procvičovala paměť, a bojovala tak s neurologickými potížemi. Postup nemoci se ale zastavit nepodařilo a v říjnu 2013 přišel kolaps, od té doby žije Brejchová v léčebně.

Oslnivá kariéra jí přinesla i řadu slavných partnerů. Už v sedmnácti si vzala začínajícího Miloše Formana; vydrželi spolu tři roky. Poté byla rok provdána za německého herce Ulricha Theina. Potřetí se provdala za kolegu Vlastimila Brodského a manželství, ve kterém se narodila dcera Tereza (která zdárně kráčí v hereckých stopách rodičů), vydrželo 18 let. Poté žila Brejchová přes deset let s Jaromírem Hanzlíkem a začátkem 90. let se sblížila s Jiřím Zahajským, žili spolu až do jeho smrti v roce 2007.