Díky synovi jsem se zase začal mít rád

Je slavný a úspěšný. Pokaždé tomu tak nebylo. Po slibném začátku životní cesta zavedla Marka Ztraceného do špatné uličky. Ocitl se na opravdovém ekonomickém i životním dně. Měl milionové dluhy, rozbitý vztah, rozpadlou kapelu a odešel od vydavatelství. Jak sám říká, byl typickým zástupcem toho, jak by se život žít neměl, ale na druhé straně si ho uměl naplno užívat. Ze dna ho vytáhl syn Marek, který mu dodal kuráž, aby vstal a změnil se z bohéma na profíka s disciplínou.

Vaše životní pouť z Železné Rudy započala ve vlaku cestou do Prahy, kam jste se vydal studovat na konzervatoři. Kdy se ve vás to nadšení změnilo tak trochu ve strach, jak to zvládnete? Přišla v začátcích studená sprcha?

A víte, že ani ne? Strašně jsem se těšil, až do toho vlaku nastoupím, a neměl jsem pocit, že by to mělo být nějak jednoduché a rychlé. Je pravda, že cesta to byla nakonec opravdu dlouhá a klikatá, ale taky krásná. Kdybych ji měl v příštím životě absolvovat znova, nic z toho bych nevynechal. Nadšení a přesvědčení toho patnáctiletého kluka ve mně vlastně přetrvává dodnes, i když je pravda, že už to přece jen vidím reálněji a bez těch růžových brýlí. A občas mi to chybí.

Měl jste za sebou mecenáše v podobě rodičů, nebo naopak jste se musel otáčet, abyste si vydělal na bydlení a živobytí?

Nepocházím z bohatých poměrů, ale rodiče by se pro mě rozkrájeli a opravdu mě podporovali, jak to jen šlo. První roky jsem se rozkoukával a využíval jejich podpory, ale brzy jsem si začal přivydělávat jako hráč na piano v různých klubech, restauracích a hotelech. Předtím jsem dělal chvíli v kuchyni, vozil mýdla dodávkou nebo chodil na brigády do lesa. Snažil jsem se přičinit se, ale bez nich by to stejně nešlo. Snažím se jim to teď vracet, i když vím, že to po mně nechtějí, a rozmazluji je, jak to jen jde.

Bydlel jste u Divadla Kalich. Měl jste takový party byt. Moët & Chandon teklo proudem, máte ho ještě rád?

Byl to můj první byt po tom, co jsem se stal Markem Ztraceným. Strávil jsem v něm svoji nejdivočejší část života a tajně doufám, že ho po mně vysvětili (smích). Mám s ním spojené úspěchy, spoustu zábavy a taky první krachy a to mé nepovedené období. Partnerské i kariérní. Nakonec jsem se odstěhoval a právě to mi paradoxně jakoby pomohlo se zase nakopnout.

Jak vzpomínáte na tuhle etapu života?

Všechno se děje z nějakého důvodu. Byla to součást mojí cesty a vlastně docela dost mě to naučilo. Mám vlastnost po čase zapomínat to špatné a to se mi už stalo.

Byla to doba, kdy jste se tak nějak možná ztratil sám v sobě. Ženy, alkohol... Člověk určité věci nevrátí, naopak si z nich bere to lepší. Jak k tomu přistupujete vy?

Přesně tak. Byl jsem typickým představitelem toho, jak by se život neměl žít, pokud se bavíme o rozumu a systému, ale byl jsem taky představitelem toho, jak si života užívat naplno. Neměl jsem zábrany a byl jsem volný. Někdy bych si to rád, alespoň na chvíli, zase zkusil, ale už to bohužel neumím (smích).

Umělec má sny, touhy. Přestože dnes jste na výsluní, nebylo tomu tak pokaždé. Měl jste i dobu, kdy jste žil takříkajíc z ruky do huby. Kde nastal ten zlom? Byla to skutečně píseň Ztrácíš, nebo to, že jste se prostě rozhodl odrazit se a něco pro to udělat?

Po slibném začátku jsem na té své cestě nějak špatně zabočil a po nějaké době se ocitl na opravdovém ekonomickém i životním dně. Měl jsem milionové dluhy, rozbitý vztah, rozpadlou kapelu a odešel jsem od ­vydavatelství. Byl jsem kousek od bankrotu. Do toho se mi narodil syn a právě on byl tím impulzem, abych to nevzdal a, jak se říká, zabejčil se. Tohle se nedá popsat krátkou odpovědí, ale pak se začaly dít věci. Začal jsem na sebe být extrémně přísný a na své pracovní okolí taky. Z bohémů se stali profíci s disciplínou, která mě předcházela. Začalo mě to znovu bavit a pochopil jsem, co chci a co je pro mě důležité, a hlavně jsem se začal mít zase rád. S tím mám ale doteď malinko ­problém.

Začal jste chodit se svou nynější partnerkou Marcelou Skřivánkovou, avšak ve chvíli, kdy byla těhotná, jste spolu už nebyli. Prožili jste si pády i vzestupy. Na jednu křehkou ženu velmi silná káva. Co na to vaši a její rodiče? Dostal jste od nich za uši, nebo jste si prostě dělal, co jste chtěl?

Zažili jsme toho hodně, ale právě to nás možná posílilo a dnes jsme spolu už čtrnáct let. Někdy tekly slzy, jindy tekly slzy ze smíchu. Poznávali jsme se a zkoušeli jsme se měnit. Pak jsme konečně pochopili, že to je ta největší chyba. Nejvíc nás ale spojil syn. Nebýt jeho, tak bych na tuhle otázku dnes odpovídal jinak. Srovnal si nás (smích). Moji ani Marcelini rodiče nám do vztahu nemluvili. Spíš tak čekali a sledovali nás.

Máte sestru. Jaký jste byl mladší bratr a jaký máte nyní vztah?

Dětství s ní bylo fajn, ale myslím, že jsem ji štval, protože se pozornost možná trochu víc točila kolem mě. Nejlepší vztah máme až teď. Rozumíme si a máme podobný humor. Je vlastně úplně jiná než já. Mě to třeba táhne na rodnou Šumavu, kde stále žiju, ji zase do města. Mám pár názorů rozdílných i přístup k životu a to je na tom vlastně fajn. Jestli jsme v něčem stejní, tak třeba v tom, že jsme hodně rodinně založení a stojíme jeden za druhým. Jsem rád, že ji mám. Trávíme spolu dost času, i protože se naše děti navzájem mají rády a jsou velkými kamarády.

Vaše původní jméno je Miroslav Slodičák. Rozumím důvodům, proč jste dnes Marek Ztracený, ale ­zajímalo by mě, jak vaše rozhodnutí přijali rodiče.

Ptal jsem se jich, a kdybych vycítil, že se jim to nelíbí nebo že jsou z toho smutní, tak bych to určitě neudělal. Tenkrát mi řekli, že Freddie Mercury se taky nejmenoval Mercury, a bylo vyřešeno (smích).

Šestadvacátého února jste oslavil osmatřicáté narozeniny. Dva roky do kulatin. Jak to vnímáte? Někdy muži snášejí postupující věk hůře než ženy.

Fyzické stárnutí mě vůbec netrápí. Naopak mám pocit, že mi to prospívá, a cítím se skvěle, ale čím dál víc si uvědomuju, jak to všechno letí, a poslední dobou o tom hodně přemýšlím. Mám vše, co si můžu přát, ale taky časově strašně náročnou práci. Včera mi bylo dvacet čtyři a dnes je mi třicet osm. Je to divočina. Říkám si, jestli není čas zpomalit. Jenže já to vystupování na tom pódiu fakt miluju a neumím to dělat napůl. Zároveň chci být s rodinou. Taky cestovat a hrozně toho zažít. Už jsem pochopil, že jediná cesta je to vyvážit, ale bývá to těžké a jsem v tom trochu ztracený (smích). Myslím, že nejsem jediný, kdo to řeší, a to mě uklidňuje.

Loni jste fanouškům ohlásil, že si chcete dát na několik let pauzu. Mnozí to přeformulovali, že končíte, dokonce ze zdravotních důvodů. Jak to tedy je?

Bylo to nejdivnějších pár dní mé kariéry. Některá média, a hlavně bulvár, mi svými nadpisy ukončila karié­ru v přímém přenosu. Při vyhlášení mého největšího koncertu v Edenu jsem napsal krátkou větu, že to bude na nějakou dobu náš poslední koncert. Během půl hodiny se všude psalo, že jsem ukončil kariéru. Těžko se proti tomu bojuje, protože lidé strašně rádi opakují nadpisy bulváru, aniž by si přečetli celý článek. Každopádně opravdu zatím neumírám, jak se mě občas lidé na ulici ptají, ale čekají nás ještě velké věci (smích).

Měl jste tedy pocit vyhoření?

Ano. Občas s tím bojuju. Například když celý život míříte za přesně tímto koncertem (v Edenu) a místo radosti posloucháte řeči o konci vaší kariéry a čtete, jak je to marketingový tah. Přitom jsme několik posledních let prodávali každý rok sto až sto padesát tisíc vstupenek. Otázka nebyla, jestli naplníme Eden, ale spíš jestli se tam všichni vejdeme. Místo abych se připravoval a všichni jsme si toho užívali, odpovídám na otázky, proč končím. Takže využívám vaší otázky a křičím: "Nekončím, a kdo tvrdí, že jo, tak je bulvární ovce." (smích)

Kdy se cítíte být nejvíce unavený a kdy na vás padá nejvíce deprese?

Víte, já miluju stát tu hodinu nebo dvě na pódiu. Proto to celé dělám, ale nemám rád to vše, co tomu předchází. Tím, jak jsem toho všeho tak trochu i manažer, jsem u mnoha organizačních věcí. Když je moc organizace a málo hraní, začínám být unavený a v depresi, ale hned poté, co přijdu na pódium, je všechno za pár sekund zalité sluncem a uvědomím si, že to za to stojí.

A co vám nejvíce pomáhá?

Fanoušci, potlesk, rodina. Sdílení něčeho hezkého s blízkými. Stačí maličkost.

Máte své oblíbené místo, kam se rád vracíte?

Domov, jednoznačně. Mám Šumavu zapsanou ve své DNA. Kdykoli tam přijíždím, jako bych cítil, že někam patřím. A to je pocit k nezaplacení.

Co chystáte vedle koncertů?

Chtěl bych na sobě pracovat. Naučit se konečně pořádně anglicky a španělsky, skládat, číst knížky, chodit na hezká místa, jíst dobré jídlo, pít dobré víno a trávit čas s pozitivními lidmi.

Jak probíhají přípravy na vaši největší hudební pouť zvanou Směr Eden? Všimla jsem si, že si dáváte zahřívací kola po republice.

Doslova tím žiju a celý můj život se kolem tohoto koncertu točí. Není den, abych si to nepředstavoval a chvíli se netěšil. Ted zrovna dělám playlist a místo toho, abychom se zavřeli s kapelou někam do sklepa a tam zkoušeli, rozhodli jsme se, že budeme ladit formu na Eden společně s fanoušky, a tak děláme takzvané veřejné zkoušky. Čekali jsme, že přijde pár lidí, ale nějak se nám to zvrhlo a je z toho patnáct tisíc. Je to šílené, ale proč ne (smích). Užijeme si to!

Co děláte vždy den před koncertem? Máte trému, než vstoupíte na jeviště?

Mám trému pouze tehdy, když je to malý koncert pro pár lidí. Paradoxně nejvíc v pohodě jsem, když se jedná o ty velké! Tréma je možná silné slovo. Je to spíš adrenalin a ten člověka spíš baví, než nějak ničí.

Držíte třeba nějakou očistu, než máte koncert?

Před koncertem nejím a nepiju žádný alkohol. To už tady bylo, a jak to se mnou málem dopadlo (smích). Snažím se být ve formě. Lidé platí své peníze za zážitek a nebylo by fér, aby koukali na oteklého a ochraptělého zpěváka, co propařil minulou noc.

Vaříte rád, nebo si necháte uvařit - třeba od svého kamaráda Romana Staši?

Roman mi vařil celé minulé léto, kdy s námi jel turné. Vařili jsme na pódiu dokonce společně a dost jsme se nasmáli. Sice ten proces vypadá všelijak, ale co Roman uvaří, je vždy chuťově perfektní! Není vítězem MasterChefa náhodou!

Oba jste milovníci hokeje, on byl dokonce profesionálním hokejistou. Chodíte si ho spolu zahrát, nebo jde při setkání spíš o jídlo?

Nikdy mě ještě na led nepozval, asi se bojí, že mi nebude stíhat (smích). Je to hlavně o jídle. Děláme takové terapie, kdy jednou za měsíc jdeme já, Roman a Radek Smoleňák na večeři, kde si vyléváme srdíčko a bavíme se o všem možném i nemožném. Vždy jeden zve, vybírá restauraci a platí a střídáme se. Občas je to terapie a jindy zase teraPIJE (smích).

Kdyby je hrozné slovo, přesto: Kdybyste mohl jednu věc vrátit, co by to bylo?

Koukám dopředu, respektive žiju teď. Nechci se nikam vracet. Je mi dobře tady a teď.