Obřad zakončený hromadnou vraždou. Takto truchlivě dopadl průvod svatebčanů kráčející roku 1539 hlubokými moravskými lesy, kousek od místa, jež dnes protíná dálnice.
Dávný mord tu stále připomíná devět vysokých dřevěných křížů, pod nimiž však žádné kosti neleží. Oblast obchází i řada tajemných legend.
Na sto šedesátém osmém kilometru dálnice mezi Brnem a Prahou je třeba odbočit na odpočívadlo, k dějišti vraždy je to odtud asi tři sta metrů. Na člověka zde padne pocit zvláštní nejistoty. A zároveň chuť pokleknout či jinak uctít oběti masakru z první poloviny šestnáctého století. Od tragické události sice uplynulo 479 let, mohutné památníky na okraji lesa ale starý zločin zhmotňují po dnešní dny.
"Dodnes dřevěné kříže zastavují kroky udivených poutníků naším krajem," popisoval místo zvané Devět křížů nedaleko vesničky Lesní Hluboké na hranici mezi Vysočinou a Jihomoravským krajem spisovatel Vladimír Sís v deníku Národní listy v dubnu 1940. Od té doby se mnoho nezměnilo, ohavný zločin budí údiv dosud.
"Kdo jde z domácích lidí kolem, položí ke kříži květiny a pomodlí se za nešťastné oběti umrlčí svatby. Takový je zvyk už od pradávna," líčil dále Sís. I tohle platí, místní na zavražděné nezapomínají ani v červenci 2018. U prostředního pomníku, pod nímž má ležet nevěsta, stojí hnědý keramický džbánek s kyticí čerstvě nařezaných květin.
Historka, z níž jde strach
Co se to tady stalo? Legendy o umrlčí svatbě mají řadu variant, jejich základ je však totožný. Vyprávění vyvěšené v zasklené vitrínce přímo u křížů říká, že zde jistý sedlák z nedaleké vesnice nabídl pomoc vyčerpanému poutníkovi. O rok později v témže lese tekla krev.
"V roce 1539 putoval lesní cestou, co stojí nyní devět křížů, koňský handlíř z Uher do Čech. Cestou se mu udělalo nevolno a zůstal ležet na zemi. Jel kolem sedlák z Hlubokého z Velké Bíteše domů a viděl člověka ležet na zemi, naložil jej na vůz a dopravil domů," stojí na zažloutlém papíře.
Nemocného ošetřovala sedlákova krásná dcera, a jak už tomu v podobných případech bývá, oba mladí lidé se do sebe zahleděli a slíbili si věrnost na věky věků. Sedlák samozřejmě chudého handlíře do rodiny nechtěl, ten proto musel slíbit, že si vydělá ve světě peníze a pro nevěstu si přijde nejdříve za rok.
Děj však nabral nečekaný spád: "Během roku byla dívka přinucena od svých rodičů vzíti si jiného hocha, bohatšího. Vyrozuměla handlíře, kdy jde k oltáři s jiným. Handlíř touto zprávou byl nemile dotčen a zosnoval plán pomsty. Najal si pomocníka a opatřil střelnou zbraň, vybral nejvhodnější místo k činu - kde stojí nyní devět křížů - a tam pak přepadli svatebčany. Handlíř řekl pomocníkovi, aby nevěstu nezabíjel, ten však nedbal a také ji zamordoval. Když viděl handlíř nevěstu mrtvou, zastřelil pomocníka a potom sebe."
Všech devět obětí bylo údajně pohřbeno právě tam, kde dnes stojí dřevěné křesťanské symboly - nevěsta uprostřed a po stranách oba ženiši, ten vysněný i ten vynucený. Text ve vitríně dále praví, že jeden z křížů má zvláštní vlastnosti: "Na tomto místě leží vrah, a proto tento kříž uhnívá dříve než ostatní." A celý příběh je zakončen varovným a opět dosti temným poučením: "Těmito lesy vede silnice a cestující, kteří po ní jedou nebo jdou, při vzpomínce na vyprávění se strachy zachvějí."
Zjevení bílé nevěsty
Tváří v tvář monumentům hlavou létají všelijaké myšlenky, byť v nich není strachu ani za mák. Někteří současní záhadologové přesto kraji přičítají mysticko-magické účinky. A dokonce se tu prý zjevuje duch dávné nevěsty, žena oděná v bílém. Nejčastěji se přízrak ukazuje řidičům, kteří projíždějí po blízké dálnici, a duch už údajně způsobil i několik smrtelných nehod.
Starosta obce Lesní Hluboké, v jejímž katastru se tyčí k nebi oněch devět pomníků, úvahy o prokletí hází za hlavu. "Občas mě dokonce oslovují lidé, kteří se zapřísahají, že sami bílou nevěstu viděli. Nechci jim to vyvracet, podle mě se tady ale nic nepřirozeného neděje. Za takovými svědectvími vidím spíš snahu o hledání senzace," uvažuje jedenašedesátiletý místní rodák Vladimír Ryšánek.
Legendě o umrlčí svatbě ale věří. "Je k tomu dost důvodů a největším důkazem jsou samy kříže. Přece je tu nějaký blázen nepostavil jen proto, aby začal tvrdit: Hele, tady u těch devíti křížů povraždili svatební průvod." Podle Ryšánka se událost musela odehrát podobně, jak ji popisují lidové pověsti nebo následující kramářská píseň z devatenáctého století: "Všech devět u té silnice / v tom lese pochovali, / ku strašné, věčné památce / devět křížů tam dali. / Každý mimo tudy jdoucí / povzdychne s outrpností: / Bože, Otče všemohoucí, / dej jim věčné radosti. Amen."
Úkol pro benediktiny
V infomační vitrínce u pomníků si lze také přečíst: "Kříže se světí jednou za sto roků a dávají všechny nové." Starosta Vladimír Ryšánek zrovna tahle slova vyvrací: "Musí se to dělat mnohem častěji, jen od roku 1989 jsme jich už několik vyměnili. A právě máme připraveno dalších devět úplně nových."
Pozemek patří benediktinům z kláštera v Rajhradu u Brna, kteří se o něj do nástupu komunismu ve čtyřicátých letech minulého století pečlivě starali. "Dnes na to zřejmě nemají sílu, v Rajhradě žije asi jen šest benediktinů. Zatím to tedy dělá obec za své peníze, ale věřím, že mniši svůj dávný úkol opět přeberou," přeje si starosta Lesního Hlubokého.
Důkaz o někdejší starostlivosti benediktinského řádu z Rajhradu stojí i v Národních listech ze září 1887: "Podle silnice z Brna k Jihlavě vedoucí za Domašovem, v lese klášteru rajhradskému přináležícím, stojí asi od roku 1540 devět křížů. Na místě tom bylo devět osob svatebního průvodu tehdáž zavražděno. Kříže již poněkud sešlé byly právě novými nahraženy a budou v neděli 18. září odpoledne důstojným panem opatem rajhradským slavným způsobem posvěceny."
Inspirace pro divadlo
Násilnická legenda sem pochopitelně lákala mnohé pocestné už v minulých stoletích. "Troufám si říci, že můj děd Antonín Ryšánek na ponuré slávě tohoto místa založil i vlastní živnost," prozrazuje starosta. Jeho předek přímo naproti památníku postavil hostinec, který byl hojně navštěvován. V éře bez televize byl výlet do oblasti spojené s krvavou lázní něčím jako noční sledování detektivky či hororu.
Zájem o krvavou historii se přenáší z generace na generaci. "Neuplyne měsíc, aby mě někdo v souvislosti s tímto tématem neoslovil. Naposledy to byla Městská divadla v Brně, soubor chce celou legendu zpracovat pro jevištní uvedení. Divadelníci se mě třeba ptali, kde bydlel a jak se jmenoval ten sedlák, který si vzal domů nemocného koňského handlíře. Ale to se přece neví," vypráví starosta.
I když brněnští herci nápad dotáhnou do konce, nebude to první divadelní zpracování události. V Národních listech z roku 1911 jsme našli důkaz, že stejný nápad se zrodil už před více než stoletím: "Sdružení venkovské mládeže Ronov nad Doubravou pořádá dne 29. ledna 1911 v 7 hodin večer divadelní představení Devět křížů v lese aneb Krvavá svatba nad Domašovem. Obraz ze života venkovského o pěti jednáních se předehrou od Jana Rosola v hostinci p. J. Horáka. Po divadle volná zábava při hudbě žlebské. Vzhledem na zajímavý kus čeká se veliká návštěva. Čili vpřed!"
Kámen si to pamatuje
Zjistit něco nového o události z první poloviny šestnáctého století se už pokoušel nejeden současný historik, genealog, kriminalista, archivář či archeolog. Ti všichni vystoupili v dokumentu Tajemství Devíti křížů z roku 2012, v němž ale nepřinesli o pravosti legendy jediný nový důkaz. Pouze potvrdili, že pověst je v kraji živá od počátku devatenáctého století. "Nejstarší listina, která je spojována s lokalitou, pochází z roku 1838. Informuje nás o slavnostním žehnání křížů v tomto roce," zjistila Marie Plevová z Archivu Biskupství brněnského.
Svatební rituál se podle všeho odehrál v blízkém městečku Velká Bíteš, turistická pěší trasa Lesní Hluboké - Velká Bíteš dnes měří necelých šest kilometrů. Pokud se svatba v Bíteši opravdu odehrála, zdi tamního kostela sv. Jana Křtitele si ji musejí pamatovat.
Gotický chrám byl postaven již ve čtrnáctém století a o století později opevněn mohutným hradbami s baštami, díky nimž je dnes celý areál významnou kulturní památkou. Vydat své svědectví ovšem nemůže - archivní prameny mlčí.
Matriky z doby kolem roku 1540 nejsou dochovány a stejně tak ani záznamy z hrdelního bítešského soudu, ačkoli v případě této vraždy nebylo koho soudit. Martin Štindl ze Státního okresního archivu ve Žďáru nad Sázavou připomíná i verzi legendy, podle níž vrah celou událost přežil a byl zatčen. Nejstarší takzvaná smolná kniha, která dokumentuje soudní procesy ve Velké Bíteši, ale pochází až z roku 1558, zatímco hromadná vražda byla spáchána o devatenáct let dříve.
Zmizení ostatků
Lokalita v současné dekádě zažila i archeologický průzkum, žádné kostry přitom nalezeny nebyly. Starosta Vladimír Ryšánek se však zapřísahá, že si velmi dobře pamatuje výkopové práce na stejném místě někdy ze sklonku šedesátých let. U pat jednotlivých křížů se ukládal do země elektrický kabel. "Tehdy byly opravdu nalezeny lidské ostatky. Po dobu stavebních prací je měl v opatrování můj děd, pak jsme kosti uložili zpět do výkopu. Pamatuji si to jako dnes," vzpomíná starosta.
Terén byl od konce šedesátých let překopán ještě několikrát. "Dělníci určitě na ty kosti museli znova narazit, ale znáte to. Nikoho nález nezajímal, tak asi ostatky někam vyhodili," odhaduje Vladimír Ryšánek. Buď jak buď, zdejší zvláštní až tajuplná atmosféra úplně nesouvisí s tím, zda se pod kříži dochovaly, či nedochovaly ostatky obětí. Mystika místa je spojena s činem samým, s mnohonásobným mordem v den, který měl skončit láskyplnou nocí. Jenže tenhle obřad z roku 1538 se nakonec proměnil ve svatbu umrlčí.