Praha 30. prosince 2021 (PROTEXT) - Vládní restrikce nezpůsobují jen ekonomická oslabení firem a rodin nebo nedostupnost zboží. Jsou výraznou příčinou enormního nárůstu stresových situací a následných psychických vypětí, a to především u dospělých, nejčastěji ekonomicky aktivních. Ti se dostávají do kombinovaných situací ztráty zaměstnání, napjatých situací s penězi, komplikované péče o děti i vyrovnáváním se s úmrtími v rodině. O tom, jak je možné si nechat bezplatně poradit v krizových situacích, jak se mění témata hovorů v jednotlivých obdobích a proč se Češi stále stydí i jen zavolat si pro odbornou pomoc, když už si neví rady, je dnešní rozhovor s Jarmilou Kubáňkovou, Ph. D. – metodičkou Linky první psychické pomoci 116 123.
Jak ovlivnil Covid to, s čím se na vás klienti obracejí, oproti běžným situacím?
Na naší krizové lince se nejčastěji setkáváme s ekonomicky aktivními lidmi, s dospělými, a tak se témata točí okolo výchovy dětí, následně okolo problémů s tím, že se stávají sendvičovou generací, a pak se situacemi souvisejícími s odchodem ze zaměstnání. Obsahem hovorů jsou nejvíce vztahy kolem nich. Vztahy se současnými či bývalými partnery, se stárnoucími rodiči, s již velkými odrostlými dětmi… Je to pochopitelné a logické, protože jakkoliv nás vztahy nabíjejí, tak nás umí i nejvíce zničit.
A pokud se na nás neobrací s problémy ve vztazích, které mají či skončily, tak se na nás obrací s tím, že mají potíže sami se sebou. Tedy „nejsem dost výkonný/výkonná“, nebo „je mi 25 let a ještě nemám partnera/partnerku“, nebo „už ve 40 letech jsem rozvedený, jako první z naší třídy“ apod.
Ale zcela nové téma, které přišlo se současnou Covidovou pandemií, jsou mladí dospělí, kteří se museli vrátit k rodičům. Jednoduše z ekonomických důvodů, protože nemají na nájemné, případně mívají školu pouze online. Dostávají se do té situace, kdy sice už byli samostatní, tedy pracující, nebo na internátu, ale nyní opět musí být pod kontrolou rodičů. To je zcela nová kategorie vztahových třenic, která vyvstala právě s Covidem.
Jak pomáháte na vaší krizové lince 116 123 těm, kteří jsou přepracovaní, neustále mezi tradičními mlýnskými koly rodina vs. pracovní povinnosti, a neumí vyslyšet běžné rady poukazující o zklidnění života, případně o změně zaměstnání aj.?
Ukážeme jim scénář, do kterého se dostanou, kdy už to nepůjde táhnout nikam dál a oni budou potřebovat spásnou zázračnou radu, ale tu jim prostě nikdo nedá. A tudíž jak to bude vypadat, až z toho úplně vypadnou a zkolabují.
Řešíme to velmi často. Nejprve se ptáme, co už pro to udělali, co jim zafungovalo a co ne. Musíme s nimi nastínit to, jak to bude vypadat, když zůstanou ve stále stejném režimu. Často říkají „nejde, nejde, nejde“. My odpovídáme „Tak si pojďme říct, jak dlouho to ještě vydržíte, než skončíte na ARO a budete mít kapačky. Bude to pak jako lepší?“
Aby si uvědomili, že něco změnit musí, a měli by přestat hledat důvody, proč něco nejde, ale naopak jak by to šlo. Zatím jsme se nikdy nedostali k tomu, že by nešlo změnit aspoň drobnost. Protože i ti, co jsou doma tzv. na Home Office, mohou nechat na chvíli počítače na pokoji a jít do kuchyně si dát kafe. A když s kamarády či kolegy nemůžou být takto off-line, tak si lze s nimi zavolat a být s nimi off-line v jiném prostředí. Jsou to drobnosti, ale ty nás často drží, pomáhají.
Do náročných situací se dostávají dospělí i při životních změnách, zvlášť v aktuální pandemické situaci, jmenujme třeba ztrátu zaměstnání, časově a finančně náročnější péči o děti, úmrtí v rodině nebo finanční propady. V horším případě vše najednou. Co klientům obvykle radíte?
Hodně s nimi plánujeme a řešíme, co je v tu chvíli nejpodstatnější. Díky tomu, že jsme opravdu linkou první psychické pomoci, můžeme ten plán vzít od počátku. Od toho, co se dá vyřešit po telefonu, až po to, co je třeba vyřešit zítra, nebo s čím může pomoci jiná občanská iniciativa, jak může pomáhat partner nebo prarodiče, jak s bankou řešit splátkový kalendář apod. Následně tu jejich zátěž systematizujeme a rozkládáme na zvládnutelné celky. A to je ta naše práce. Zjistit co všechno na nich „leží“ a rozdělit to do smysluplných celků.
S čím ale začínáme nejčastěji, a možná se budete smát, jsou úplně prosté věci typu snídaně – svačina – oběd – svačina – večeře. Rozbíháme jim denní režim, po malých krůčcích. Jak jí, kolik mají přestávek, kdy byli naposledy na procházce, jaký mají režim jejich děti. Snažíme se najít střípky věcí, které jsou stejné v jednotlivých dnech. Zkrátka podle pravidla „Uchovejte režim a ten uchová vás“.
Druhá věc, na kterou se zapomíná, je věnovat se tomu, co už funguje. Třeba ten číšník se dvěma dětmi na online výuce, který řeší rekvalifikaci a nedostatek financí, má přitom dobrý vztah s partnerkou. Směrujeme ho pak k tomu, aby nezapomínal posilovat fungující vztah, aby mu vydržel. To je náš minimalistický program, kterého se držíme a klientovi se snažíme ozřejmit, že pro začátek to úplně stačí.
Setkáváte se s tím, že se dospělí stydí se na vaši linku obracet? Že mají zkrátka pocit, že jde o jejich lidské selhání a měli by si za všech okolností poradit sami?
Na lince krizové pomoci pracuji od roku 2007 a mohu říci, že to je pořád stejné – lidé se zkrátka bojí k nám volat, strašně se omlouvají. Sice ano, přibývá těch, kteří si nás najdou, ale to je dostupnějším internetem a obecně větší snahou si tam vše vyhledat. Ale ten ostych někam volat, protože „jsem to nezvládl/a“, nedej bože chodit do poraden, krizových center či následné péče – ten velký strach a ostych tam stále je.
Denně řešíme i čtyři hovory, kdy vysvětlujeme, že to je vlastně fajn, že se na nás obrátili, a že to opravdu nebude mít napsané v životopise, že ho přijmou do nějaké jiné práce apod. I kdyby se totiž obrátili na psychiatra, tak zaměstnavatel to nemá téměř žádnou šanci zjistit. Je to neustálé přesvědčování, že člověk, který se obrátí na psychologa, není blázen. A i kdyby se obrátili na psychiatrickou léčebnu, tak ani to neznamená, že jsou blázni.
Asi by mě lidé, kteří se zabývají touto tematikou a prevencí, ukamenovali, protože udělali v této věci strašně moc práce, a já to nezpochybňuju. Ale naše každodenní realita je taková, že máme za den dva až čtyři klienty, kterým musíme trpělivě vysvětlovat, že se nemají za co stydět a je to v pořádku, že volají, když si neumí poradit.
Co hrozí lidem, kteří si o jakoukoliv pomoc naopak neřeknou? Přeci jen řada z nich má zaryté, že odborná pomoc je drahá, do kostela ke zpovědi už se dnes tolik nechodí, a nejlevnější a nejrychlejší pro ně je sáhnout po alkoholu. Anebo – opravdu to mohou jednoduše zvládnout bez čehokoliv?
Většina lidí má dobře nastavené sebezáchovné mechanismy. Je řada těch, kteří běhali a tak běhají pořád, třeba i během lock-downů a krizí. Ale taky znám takové, kteří si až během covidové doby zaběhli svůj první půlmaraton. Další prohlubují svého koníčka. Znám rodiče, kteří mi vyprávěli, že se jejich děti naučily španělsky nebo italsky. Někdo si zase opráší znalosti hry na klavír nebo klarinet, třeba i jen přes online lekce. Jiným stačí se držet svých zvyků. Tyto sebezáchovné mechanismy měli i před nenadálou situací.
Takže si nemyslím, že jsou lidé ve většině případů odkázáni jen na „láhev bílého“ nebo drahého psychologa. Možná jen nejsou tak mediálně vděční. Stačí, když mají své ventily, tedy fyzickou nebo třeba uměleckou aktivitu.
Co samozřejmě klienty v těžkých situacích a dobách dost drží, je smysl pro humor. I hovory na naší lince se tím dost odlehčí. Když tyto mechanismy ale klient nemá a nevyhledá jakoukoliv pomoc, tak není nikdy pozdě si je vybudovat. Nemůžeme s nimi být 24h denně, ale vedeme je k tomu, aby si je začali budovat teď.
Zaznamenali jste v různých obdobích Covidové krize nárůsty případů? Jak se jejich dotazy měnily?
Nárůsty volání k nám na infolinku velmi kopírují aktuálně zveřejněné vládní restrikce. Masivní nárůst nastal samozřejmě na přelomu druhé poloviny března a začátku dubna 2020. Lidé se strašně se báli, co se bude dít, a na obou našich infolinkách byl enormní zájem o informace a řešení. Po letním rozvolnění přišel opět říjen a listopad a nové restrikce. Znovu tedy volalo až neuvěřitelné množství klientů. Dotazy se nejčastěji týkaly distanční výuky, problémů s konektivitou, jak mají zvládnout přijímací zkoušky na střední školy v této situaci, taktéž maturity… A také – jak to mají zvládat, když mají jako rodiče střídavou péči o děti. To vše dohromady bylo opravdu pro všechny náročné a opakovalo se to na podzim, kdy lidé už byli sice méně úzkostní, ale mnohem více naštvaní.
Velmi zajímavý byl ale v tomto ohledu letošní leden (2021), kdy jsme na této lince psychické pomocí zaznamenali doslova erupci telefonátů a dotazů. Vládní restrikce pokračovaly, děti byly zavřené doma, systém PES nefungoval dle představ, neustále probíhaly různé změny. I během hovorů byl nárůst agresivity a frustrace doslova obrovský. A na druhé naší lince „Linka pro školu a rodinu“? Tam byl doslova útlum, hovory spadly na 50 % hodnot roku 2019, doslova se to tam vyprázdnilo. Naše teorie je, že se vystresovaní rodiče se přesunuli na druhou linku 116 123, kde řešili sami sebe. Témata jako škola nebo online výuka se dostala u zničených a unavených rodičů naprosto na okraj zájmu.
A na co se v lednu nejčastěji ptali?
Jak mají řešit nedostatek financí na splácení hypotéky, že nemohou opustit místo, také že dlouho neviděli prarodiče nebo oni nechtěli vidět je. Vždy zabralo delší čas ty rodiče „opečovávat“ jako osoby. A teprve po více než půl hodině hovoru, kdy ze sebe chrlili tyto situace, si uvědomili, že mají nějaké děti a že to na ně asi taky dopadá, tedy že jsou smutnější a taky by chtěly něco řešit. Zkrátka ten rodič byl unavenější, a na to, že má nějaké děti, si v hovoru vzpomněl až později. Tím, že máme dvě krizové linky, tak víme, kam nám rodiče tzv. „odpluli“.
Až se začátkem rotační výuky se provoz Linky pro školu a rodinu vrátil na původní hodnoty. Vyvstávaly totiž problémy se školou, např. strach z šikany, strach z pravidelného testování, respirátorů i u malých žáků, atd.
A řešíte s nimi i témata, kdy rodiče odmítají, aby jejich děti nosily respirátory nebo je vůbec nechtěj pouštět do škol?
Ano, rozhodně. Často jde o neřešitelný pat pro rodiče se střídavou péčí, kdy jsou oba v konfliktu. Pro ně je to další rozbuška a bohužel pro ně to prý orgány sociálně právní ochrany (OSPOD) nezajímá. Obě možnosti jsou totiž legální. Takoví rodiče jsou pak zatvrzelí a zlobí se, že to OSPOD nechce rozhodnout.
Může jít o situaci, kdy jeden z rodičů má Home Office, a to dítě by u sebe chtěl, druhý sice má rovněž Home Office, ale chce, aby chodilo do školy. Buď už má celodenní péče o dítě „plné zuby“, nebo nechce, aby ztratilo kontakt s vrstevníky. Pak vzniká konflikt, v němž se i samo dítě ztrácí, kdy je mu škola prezentována jako semeniště nebezpečného viru a zároveň jako přátelské prostředí plné kamarádů. Toto OSPOD ale opravdu rozhodovat nechce, obě možnosti jsou legální a nechává to na rodičovské odpovědnosti. Stejně jako rozhodnutí, zda má dítě nosit letní či zimní bundu.
Jsou ovšem i milejší situace, a to v rodinách, kdy z různých důvodů jedno dítě chodí do školy a druhé nemůže, a navzájem si to závidí. Milé, ale pro rodiče na zbláznění.
Jak vás samotné, jako Linku první psychické pomoci, ovlivnila nutnost pracovat z Home Office? Jak se vám podařilo přesměrovat a zpracovávat hovory?
Tady musím ocenit celý tým operátora Dial Telecom za okamžitou a efektivní pomoc, a také musím zmínit Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR (MPSV), které okamžitě vypsalo dotace na vícenáklady v covidové době. Rychle jsme všem našim pracovníkům pořídili vzdálená připojení, nové notebooky, telefony, zkrátka všechno to železo, co k práci potřebovali.
Dial Telecom nám díky virtuální ústředně a VoIP okamžitě zprovoznil a nasměroval řadu telefonních čísel pro naše kolegy na Home Office. Takže ti mohli ihned od druhého dne pracovat doma. Bylo to hrozně rychlé, jednoduché a stabilní. Nikdy nám to nespadlo a bylo to hrozně milé.
Naopak co jsme měli možnost se dozvědět od ostatních podobných organizací, tak u nich to bylo častokrát mnohem složitější i pomalejší. Například je každých šest hodin musel někdo přepojovat na automatické ústředně apod. Trvalo jim mnoho dní, než mohli plnohodnotně pracovat.
Děkujeme za rozhovor (Rozhovor vznikl v polovině roku 2021).
CELOROČNÍ VÝZVA: Darujte druhým čas na krizové lince, zachráníte tím život
Každou minutu každého dne zajišťujeme bezplatnou pomoc. Každý den pomůžeme desítkám lidí v krizi. Nejen v noci pomáháme těm, kteří jsou v akutní úzkosti, sebepoškozují se nebo si chtějí vzít život. Teď hrozí, že se nám v noci nedovolají. Potřebují slyšet živého člověka, ne záznamník. A my potřebujeme vaši pomoc, ať můžeme dál pomáhat nonstop. Darujte druhým jeden hovor na lince, darujte čas na záchranu.
Cesta z krize provozuje dvě bezplatné nonstop krizové linky. Linku pro rodinu a školu 116 000, kde již osm let pomáháme dětem, rodičům a učitelům řešit šikanu, sexuální zneužívání a týrání dětí. A také Linku první psychické pomoci 116 123, kde šestým rokem pomáháme se zvládáním úzkostí, psychických onemocnění nebo ztráty smyslu života. Pomáháme nalézt cestu z těžkých životních situací.
Obě tyto linky jsou v provozu nonstop. Ve dne i v noci pomáháme, řešíme krize a akutní situace, mnohdy zachraňujeme životy. Teď nám ale hrozí, že pro nedostatek zdrojů budeme muset provoz linek zkrátit a tito lidé se k nám nedovolají. Potřebují slyšet živého člověka, ne záznamník.
Proto potřebujeme Vaši podporu, abychom mohli společně s Vámi nadále pomáhat všem a kdykoliv.
Desetiminutový hovor, během kterého pomůžeme člověku v akutním záchvatu úzkosti, nás v přepočtu stojí 400 korun.
Vážíme si každé pomoci a budeme rádi, pokud s námi těmto lidem darujete čas, který potřebují. Darujte pomoc, darujte čas na záchranu, prostřednictvím stránek https://www.darujme.cz/projekt/874#informace . Děkujeme!
Kontakt:
Aleš Kacl
Just Communication s.r.o.
PR Director
e-mail: ales.kacl@justC.cz
_480x270.jpg "Česká tajenka")
_480x270.jpg)
