Uherské Hradiště - O ponuré historii věznice v Uherském Hradišti pojednává dokumentární film Vězení dějin, jehož poslední natáčecí den se dnes jako součást Letní filmové školy odehrál za zdmi tohoto zařízení. Ve vězeňské kapli byla u té příležitosti připravena improvizovaná expozice s artefakty, které přinesli aktéři dokumentu, protože je mají spojené s tímto místem. Věznici za druhé světové války využívalo gestapo jako shromaždiště politických vězňů před transportem do koncentračních táborů. Po válce se v ní konaly lidové soudy a na nádvoří veřejné popravy, za komunismu v ní byli vězněni lidé nepohodlní režimu. Uzavřena byla v roce 1960.
O důstojné využití věznice v Uherském Hradišti se od roku 2009 snaží spolek Memoria. Podle jeho předsedkyně Anny Stránské se v areálu na šest desítek let prakticky zastavil čas a je smutnou vzpomínkou na temnou minulost naší země. "Zdejší vězeňské prostory zůstaly částečně dochované v autentickém stavu z 50. let, což je unikát i v mezinárodním měřítku. Jsme tedy dost možná poslední zástupci veřejnosti, kteří mají možnost je spatřit v původní podobě, než areál projde rekonstrukcí. I proto jsme se před dvěma lety rozhodli natočit dokumentární film," uvedla Stránská.
Celovečerní dokument Vězení dějin společně režíroval Jan Gogola mladší spolu se svým studentem Matějem Hrudičkou. Poprvé by měl být uveden v roce 2024. Autoři dokumentu oslovili představitele různých generací i osoby, které mají s věznicí bezprostřední zkušenost. Nechyběla mezi nimi Vlasta Černá, která byla v Uherském Hradišti na začátku 50. let rok vězněna, či dcera vězněného lékárníka Miloslava Součka Marie Janalíková. Bývalá politická vězeňkyně Černá před kamerou diskutovala s někdejším předsedou KSČM Jiřím Svobodou, který v uherskohradišťské věznici na konci 80. let natočil film Jen o rodinných záležitostech.
Natáčení se zúčastnily i ženy, které v 80. letech vařily ve školní jídelně vybudované v části věznice nebo se staraly o chod místní školní družiny, ze které se děti dívaly do ulice zamřížovanými okny. "Opravdu zde sídlila školní družina. Děti se pohybovaly na dvorku, kde se dříve popravovalo," řekl starosta Uherského Hradiště Stanislav Blaha (ODS), který družinu v areálu bývalé komunistické věznice navštěvoval.
Uherskohradišťská věznice se v současnosti chystá na rekonstrukci, po které v ní budou nejen sídlit okresní soud, okresní státní zastupitelství a probační a mediační služba, ale také muzeum totality. Odhadované náklady na obnovu bývalé věznice jsou zhruba 520 milionů korun. Pokud nebudou žádné problémy, stavba by podle ministra financí Zbyňka Stanjury (ODS) mohla začít v roce 2026, trvat by měla 30 měsíců. Spolek Memoria usiluje spolu s uherskohradišťskou radnicí o to, aby se věznice stala Národním památníkem obětí totalitních režimů.
Vlastě Černé pomohla v 50. letech přečkat samovazbu sbírka Ortenových básní
Sbírka básní Jiřího Ortena se stala na dlouhé tři měsíce pobytu v samovazbě jediným společníkem nyní devadesátileté Vlasty Černé, která byla vězněna ve věznici v Uherském Hradišti. Černá tehdy jako sedmnáctiletá dívka pomohla knězi, který po zadržení uprchl Státní bezpečnosti (StB), za což dostala rok vězení. Podmínky v uherskohradišťském vězení byly nelidské, přežít ubíjející samotku dokázala díky četbě Ortenových básní. "Byl to můj společník v samotě," řekla dnes ČTK Černá, která se v Uherském Hradišti zúčastnila posledního natáčení dokumentárního filmu o bývalé věznici. Omšelá kniha Ortenových básní z knihovny Vlasty Černé byla součástí improvizované expozice artefaktů vztahujících se k temné minulosti tohoto vězeňského zařízení.
Knihu básní přinesl Černé do cely bachař, který nepatřil mezi nekompromisní komunistické dozorce. Zásoboval jí občas jídlem a vyslyšel její přání, že by chtěla mít na cele aspoň tuto sbírku. "Byla jsem za to velice vděčná. Bylo to svým způsobem riziko, ale řekl mi, že knihu můžu mít," uvedla Černá. Podle jejího vyjádření ji sbírka smutných Ortenových básní o životě a smrti po celé tři měsíce samovazby v místnosti bez okna držela psychicky nad vodou. "Nikdo si nedovede představit, jaké to je, když je člověk tři měsíce v jedné místnosti a nemá absolutně žádný kontakt se světem," řekla.
Z dlouhodobé izolace v samovazbě se u Černé začala projevovat citová frustrace. Místnost opouštěla pouze na výslechy, poté byla dlouhé hodiny a dny opět odkázána na samotu. "Člověk nemohl s nikým promluvit nebo se ho dotknout. Vyvrcholilo to tím, že jsem chtěla v cele chytnout poletující mouchu a pohladit si ji," řekla Černá. Na samotce podle ní panovaly velmi špatné podmínky. Za celou dobu se nemohla umýt ani převléknout. Jednou za čas se otevřely těžké dveře a dozorce do cely kopl ešus s jídlem. Když Černou ze samovazby dozorci převáželi zpět do věznice, tak jí knihu odebrali. Dostala ji až při propuštění na svobodu. V roce 1964 ji půjčila knězi, kterému pomáhala při útěku před StB. Od té doby tato sbírka Ortenových básní kolovala mezi politickými vězni. "Vrátila se mi až po 15 letech a mnoha urgencích," řekla Černá.