Zkoušky osudu jsou někdy tak bolestivé, že z nich člověk upadá až do naprosté beznaděje. Vyprávět by mohla i Dita (29), hlavní hrdinka příběhu nazvaného „Námořník“.

V roce 2008 se Ditě narodila malá Elenka, jediná holčička v rodině. Byla to radost pro všechny. Vždyť ke čtyřletému Kubíkovi přibyla sestřička. Když ovšem v osmi měsících z neznámých důvodů dostala dramatický záchvat, chod rodiny se zastavil a propukla panika. Elenčin vývoj ustrnul a zůstal na úrovni devítiměsíčního mimina. Snaží se lékaři, snaží se léčitelé, diagnóza však zůstává neznámá. Loni v létě navíc přišla Dita za tragických okolností o manžela. Nejen o milujícího partnera a otce dětí, ale i o živitele rodiny.

„Už to, co se stalo s Elenkou, bylo strašné, ale ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla o Luďkovi, nemohla jsem tomu věřit. Říkala jsem si, proč zrovna ona,“ říká Alice, sestra Dity.

Dita je skromný člověk, který myslí jen na své děti. Zároveň ji ale velmi trápí, že jim po smrti manžela nebude moci dát to, co by potřebovaly. Luděk byl totiž živitel rodiny a bez něj se Dita dostává do velmi špatné finanční situace. Před rokem totiž konečně splatili všechny dluhy. Chtěli pro Elenku speciální výtah i kočárek, ale hlavně auto, do něhož by se kočárek vešel. Všechny plány se ale po smrti živitele rodiny rozpadly, zůstaly jen sny.

Alice vzpomíná na chvíli, která změnila úplně všechno. „Seděli jsme po obědě na zahradě a z vysílačky se ozval na chvilku dětský pláč, ale hned ustal. Nijak nás to nepřekvapilo. To, že Elenka hned zas usnula, se občas stávalo, takže jsme seděli dál. Po chvíli jsme šli já, manžel a Dituška nahoru a najednou jsme slyšeli Dity křik. Přiběhli jsme tam a Elenka byla bílá, oči v sloup, tělíčko jako hadrová panenka. Sestra strašně křičela, dala Elenku Jirkovi a křičela, že jí musí zachránit. Manžel naštěstí věděl, co má dělat, tak jí bouchl do zad a ona začala plakat. Byl to pro nás šťastný pláč,“ vzpomíná sestra Dity Alice, která mezitím zavolala záchrannou službu. Elenku i s Alicí odvezli do nemocnice a Luděk tam jel hned za nimi. Po třech dnech lékaři ale nic nezjistili a propustili ji. „Elenka se ale od té doby zastavila ve vývoji. Umí přesně to, co dítě v devíti měsících. Kope nožičkami, registruje, když na ní někdo mluví, směje se, pláče. Neumí ale sama jíst, jít na záchod, chodit, mluvit…No, prostě skoro nic z toho, co by ve třech letech měla umět,“ říká smutně teta Alice.

„Jedním z důvodů, proč jsem vám psala bylo i to, že možná, když ukážeme Elenky nemoc v televizi, tak se objeví někdo, kdo podobné příznaky už viděl a pomohl by nám,“ doplňuje Alice.

Jediné pokroky jsou vidět při Vojtově metodě. Dita spolupracuje s pražskou organizací, která jí půjčuje různé pomůcky a ona zkouší, zda se Elenka nějak nezlepší…