Poprvé jsem sabráž zažil v mé oblíbené restauraci Pagana. Číšník Santo vzal láhev prosecca, sekáček na zeleninu a prásk... Láhev se mu rozprskla v ruce a její obsah bohatě zkropil náš stůl. „Asi nějaká bublina ve skle,“ omlouval se tenkrát Santo. Žádná bublina, jen amatérismus. Ne nadarmo se říká, kdo umí, umí. Přestože sabráž vypadá na první pohled značně efektně, tak složitá zase není. Stačí jen nemít strach a dodržet pár pravidel. Tady jsou. Přiložte šavli k láhvi pod úhlem 30 stupňu a to přesně v místech, kde má láhev šev. A pak už můžete plynulým, ani ne příliš rychlým či silným pohybem přejet po láhvi šavlí a zátku odstřelít. Pozor, musí však jít o šampaňské či sekt, který vzniká tradiční metodou kvašení v láhvi – jinak není tlak v láhvi dostatečný a sabráž se nepovede. Také je vhodné láhev hodně vychladit, ideálně na nějaké 3 stupně a samozřejmě odstranit obal i drátek kolem zátky. A ještě jedna rada, při odseknutí hrdla na nikoho nemiřte, neboť zátka s kusem láhve vyletí skutečně sakra rychle. Říká se, že tímto stylem začali šampaňské otvírat ruští vojáci, kteří táhli na Paříž, podle jiné teorie sabráž vynalezli důstojníci Napoleonovy armády, kteří tak slavili svá vítězství. Ostatně i sám francouzský císař byl velkým milovníkem šampaňského a pil ho jak pro radost z vítězství tak na zármutek z porážky. „Při vítězství si ho zasloužíme, při porážce ho zase potřebujeme,“ říkával. Zda si ho však sám otvíral šavlí, není známo.
Autor: Libor Budínský